Jsem táta dvou dcer. Znám ranní spěch do školy a školky, cestu k lékaři, odpolední kroužky, rychlý nákup i chvíle, kdy bychom si po práci chtěli ještě zajít na hřiště nebo se potkat s přáteli. Každá zbytečná cesta přes půl města, každé nebezpečné místo před školou a každá chybějící služba nám berou čas, který už nám nikdo nevrátí.
Právě proto prosazujeme Prahu 9 krátkých vzdáleností.
Chceme, aby co nejvíce běžných věcí bylo dostupných do patnácti minut pěšky, na kole nebo veřejnou dopravou. Škola, školka, obchod, lékař, park, hřiště, sport, kultura, kavárna i místo, kde se mohou potkávat sousedé.
Neznamená to, že každý musí pracovat vedle svého domu nebo že na Devítce musí být úplně všechno. Za specializovaným lékařem, velkou kulturou nebo konkrétní prací budeme samozřejmě dál cestovat po celé Praze. Rozdíl je v tom, že kvůli každé drobnosti nebudeme muset sedat do auta nebo trávit desítky minut cestou.
Patnáctiminutové město není omezením pohybu. Je přesným opakem: je svobodou volby.
Město se nemá měřit jen metry čtverečními
Dnešní rozvoj Prahy 9 se příliš často posuzuje podle počtu nových bytů, metrů silnic a velikosti jednotlivých projektů. My se chceme ptát jinak:
Kolik minut bude trvat cesta dítěte do školy?
Dostane se senior bezpečně k lékaři?
Je možné dojít s kočárkem do parku bez složitého překonávání silnic?
Vznikne spolu s novými byty také školka, obchod, sportoviště a příjemné veřejné prostranství?
A zůstanou místní služby dostupné i lidem, kteří nemají auto?
Bytový dům není jen soubor bytů. Je to několik stovek nových každodenních cest. Pokud s domy nevznikají školy, služby, zeleň a bezpečné ulice, nevzniká město. Vzniká pouze zástavba – a její problémy později platíme všichni.
Proto nechceme posuzovat každý developerský projekt izolovaně. Vysočany, Hloubětín, Prosek, Střížkov, Hrdlořezy ani další části Devítky nejsou jednotlivé stavební parcely. Jsou to čtvrti, které musí fungovat jako celek.
Co nás inspiruje v zahraničí
Paříž ukázala, že škola nemusí být budovou, která se odpoledne zamkne. Školní dvory se mohou po vyučování otevřít sousedům, okolí škol může být bezpečnější a jeden veřejný prostor může během dne sloužit dětem, rodičům i místní komunitě.
To je důležitá inspirace také pro Prahu 9. Máme veřejné budovy, sportovní plochy a školní areály, které jsou velkou část dne nebo týdne nevyužité. Ne vždy potřebujeme nejprve stavět něco nového. Někdy stačí lépe otevřít, propojit a sdílet to, co už společně vlastníme.
Pusan v Jižní Koreji přidal k dostupnosti ještě dvě stejně důležité hodnoty: sousedskou solidaritu a ekologii. Město rozdělil na desítky různých životních oblastí, sleduje jejich vybavenost a hledá řešení podle skutečných potřeb každé z nich. Nesnaží se všude mechanicky použít jeden recept.
To je mi blízké. Patnáctiminutová Praha 9 nemůže vypadat stejně na Proseku, ve starých Vysočanech a v nově vznikajících čtvrtích kolem Rokytky. Každé místo má jiné přednosti, jiné překážky a jiné lidi. Společný musí být cíl, nikoliv uniformní řešení.
Barcelona vrací části ulic lidem a vytváří z dopravního prostoru místa pro setkávání. Melbourne pracuje s dvacetiminutovými čtvrtěmi jako se základem zdravého města. Utrecht ukazuje, že kvalitní pěší, cyklistická a veřejná doprava nejsou soupeři, ale části jednoho systému.
Nechceme tato města kopírovat. Chceme se od nich učit – a jejich zkušenosti převádět do podmínek Prahy 9.
Čím je naše vidění města jiné
Rozdíl není jen v tom, kolik vysadíme stromů nebo vybudujeme kilometrů cyklostezek. Rozdíl je v pořadí priorit.
Nejdříve se díváme na člověka a jeho běžný den. Teprve potom kreslíme dopravu, budovy a investice.
Město podle nás nemá být plánováno jen pro zdravého dospělého člověka, který ráno nasedne do auta. Musí fungovat také pro dítě, které jde samo do školy. Pro rodiče s kočárkem. Pro seniora. Pro člověka se zdravotním omezením. Pro rodinu, která jedno auto sdílí nebo si ho nemůže dovolit.
Když je město bezpečné a pohodlné pro tyto lidi, je zpravidla příjemnější pro všechny.
Nechceme lidem diktovat, jak mají cestovat. Chceme jim dát skutečnou možnost volby. Auto bude pro řadu cest dál potřeba. Nemělo by však být povinnou vstupenkou k normálnímu životu.
Naše město nebude řešit školu bez cesty do školy, nový bytový dům bez kapacity školek ani náměstí bez návaznosti na metro a autobusy. Nebude rozhodovat o jednotlivých ulicích, aniž by vidělo celou síť každodenních cest.
A nebude plánovat pouze shora. Obyvatelé totiž nejsou překážkou výstavby ani publikem, kterému se hotový projekt představí na poslední chvíli. Jsou lidmi, kteří své okolí znají a mají právo podílet se na jeho budoucnosti.
Jak by vypadala patnáctiminutová Praha 9
Začali bychom poctivou mapou dostupnosti. Ne propagačním obrázkem, ale veřejnými daty: odkud se lidé bezpečně dostanou do školy, školky, parku, k lékaři, za sportem nebo na zastávku – a kde tyto možnosti chybějí.
Podle těchto mezer bychom určovali investiční priority městské části. Ne podle toho, co se zrovna vejde do volebního letáku, ale podle toho, co lidem nejvíce zkrátí a zlepší každodenní cestu.
Budovali bychom bezpečné cesty do škol. Propojovali parky, náměstí a stanice metra příjemnými pěšími trasami. Doplnili stromy, stín, vodu, lavičky a bezbariérové přechody. Otevírali veřejné budovy komunitním aktivitám. Podporovali místní obchody a služby. A při jednání s developery důsledně požadovali, aby spolu s novými byty vznikala také potřebná veřejná infrastruktura.
Náměstí OSN by nebylo pouze prostorem, kterým se co nejrychleji projde mezi metrem a autobusem. Mohlo by být skutečným centrem Vysočan – místem bezpečného přestupu, ale také setkávání, odpočinku a běžného městského života.
Nové čtvrti u Rokytky by nebyly jen místem, kde lidé večer přespí. Měly by vlastní školy, služby, zeleň a veřejná prostranství. A starší sídliště na Proseku a Střížkově bychom neopouštěli ve stínu nové výstavby, ale postupně doplňovali o to, co jejich obyvatelům chybí.
Nejde jen o patnáct minut
Jde o to, zda se dítě může bezpečněji a samostatněji pohybovat po své čtvrti. Zda rodiče nemusejí odpoledne fungovat jako nepřetržitá taxislužba. Zda senior nezůstane doma proto, že je pro něj cesta příliš složitá. Zda se sousedé mají kde potkat. Zda místní podnikatelé najdou zákazníky a zda veřejná prostranství nejsou jen zbytkem mezi silnicemi a domy.
A nakonec jde také o obyčejnou lidskou radost z místa, kde žijeme.
Chci Prahu 9, ve které nebude blízkost výsadou několika šťastných adres. Prahu 9, kde nový rozvoj nezvětšuje vzdálenosti a problémy, ale doplňuje to, co v území chybí. Prahu 9, která lidem nebere další čas, ale část jejich času jim vrací.
Patnáct minut není dogma. Je to měřítko, které nám připomíná, pro koho město stavíme.
Pro lidi. Pro jejich každodenní život. Pro naše děti.
To je moje vize Prahy 9 krátkých vzdáleností.