Vaše cesta ke školství nezačala ve škole, ale doma. Jaký byl ten úplný začátek?
Pocházím z učitelské rodiny, takže prostředí škol mi nikdy nebylo úplně cizí. Jen jsem ho do narození dětí neřešila – byla jsem ponořená do práce v průmyslových firmách a školství šlo mimo mě. To se změnilo ve chvíli, kdy se moje dcera ve třech letech nedostala do mateřské školy kvůli nedostatku kapacit. Tehdy jsme to ještě vyřešili soukromou školkou, ale už tehdy jsem cítila, že systém má trhliny.
Skutečný zlom ale přišel až později. Co se stalo v první třídě?
Třídní učitelka mé dcery po několika dnech dlouhodobě onemocněla a škola půl roku nedokázala zajistit adekvátní zástup. Půl roku bez stabilní výuky je pro dítě v první třídě zásadní problém. Komunikovala jsem s vedením školy, SRPŠ, odborem školství i radnicí. Reakce byly pomalé, nejasné a nevedly k řešení. A navíc jsem byla označena za „příliš aktivní matku“. To mě utvrdilo v tom, že systém neumí s rodiči pracovat – a někdy je raději umlčí, než aby řešil podstatu problému.
Kdy jste si uvědomila, že nejde o ojedinělý případ?
Když jsem začala mluvit s dalšími rodiči, dětmi i pedagogy. Ukázalo se, že problémy jsou hlubší: nekvalitní výuka, šikana, napjaté vztahy v učitelském sboru, strach ozvat se. A také nerovnost – někteří rodiče měli díky vztahům na radnici ve škole vliv, jiní se báli cokoli říct, aby neohrozili své dítě.
V tu chvíli jsem věděla, že nechci patřit ani mezi tiché rodiče, ani mezi ty, kteří mají privilegia díky kontaktům. A že pokud chci něco změnit, musím jednat.
A tak jste vstoupila do komunální politiky. Co vás k tomu vedlo?
Pochopila jsem, že pokud chci, aby mě někdo poslouchal, musím být u stolu, kde se rozhoduje. Začala jsem se vzdělávat v českém školském systému, mapovala situaci na školách v Praze 9 a mluvila s rodiči, dětmi, pedagogy i nepedagogickými pracovníky.
V roce 2018 jsem byla zvolena do zastupitelstva MČ Praha 9 za Piráty. Pracovala jsem ve školské komisi a opakovaně upozorňovala na to, že radnice řeší především kapacity a přístavby – tedy budovy, beton, počty tříd. Ale kvalita výuky, klima škol a řízení škol zůstávaly stranou.
Co jste považovala za největší problém?
Řízení škol. Bez dobrého ředitele není dobrá škola. A Praha 9 měla řadu škol, kde vedení dlouhodobě selhávalo – a radnice to nechtěla vidět.
Trvalo roky, než si vedení radnice připustilo, že problém není jen v počtu tříd, ale především v kvalitě řízení. Přesvědčit Radu o nutnosti personálních změn bylo náročné, ale zásadní. Nakonec se podařilo prosadit změny ve vedení škol i v personálním řízení celého školského resortu.
Moje děti mezitím přešly na střední školu, ale tlak, který jsme společně s rodiči a veřejností vyvíjeli, měl smysl. Praha 9 začala dohánět deficit, který ve školství měla.
Co je podle vás potřeba dělat dál?
- Pravidelně sledovat situaci na školách
- Naslouchat dětem, rodičům i pedagogům
- Nastavit funkční komunikaci mezi školami a zřizovatelem
- Ověřovat kvalitu výuky a vedení škol
Rodiče nejsou překážka. Jsou partnerem. Pokud je přesvědčíme, že máme stejný cíl – úspěšné a spokojené děti – získáme je na svou stranu.
Pracovala jste na evropských projektech. Jak to zapadalo do vašeho mandátu?
Můj mandát pokračoval v dalším volebním období. Evropské projekty jsem dělala současně jako neuvolněná zastupitelka. To znamená, že jsem měla přímý kontakt s praxí i s rozhodováním zároveň.
Dostala jsem se k tématům, která běžně zřizovatel nevidí: metodická podpora, inovace ve výuce, práce s učiteli, klima školy, leadership, evaluace. A tehdy mi došlo něco zásadního: Skutečná změna se neděje v projektech, institucích ani strategiích. Děje se ve třídě. Mezi učitelem a dítětem.
Proto jste se rozhodla začít učit?
Ano. Pokud chcete změnit školství, musíte být ve škole. Ne v kanceláři. Dodělala jsem si pedagogické vzdělání a už třetím rokem učím na základní škole na Praze 8. Je to práce, která mě naplňuje a zároveň mi dává nový pohled na to, co školy skutečně potřebují.
Proč právě němčina a fyzika?
Němčina je pro mě přirozená – moje máma se mnou od dětství mluvila německy a několik let jsem žila v Německu. Jazyky podle mě rozvíjejí myšlení, učí nás komunikovat a otevírají nové způsoby, jak přemýšlet o světě.
Fyzika je moje profesní srdcovka. Jsem chemická inženýrka, můj obor byla fyzikální chemie. Fyzika je základ přírodních věd, brána k technologiím a k pochopení světa kolem nás. Dnes ji považuji za svou misi: nadchnout děti pro přírodní vědy a technologie. Bez toho se jako společnost nikam neposuneme.
Jak se vaše firemní zkušenosti promítly do pohledu na školství?
V průmyslových korporacích jsem pracovala v obchodním oddělení, technické podpoře i v řízení procesů. Později jsem se věnovala firemnímu vzdělávání – leadershipu, projektovému řízení, komunikaci, nastavování procesů.
Když jsem začala řešit problémy ve škole své dcery, uvědomila jsem si, že školství trpí přesně tím, co jsem roky řešila ve firmách: nejasnými procesy, slabým vedením, špatnou komunikací, nedostatkem zpětné vazby, strachem říct nahlas, co nefunguje. A také zaměřením na struktury místo na lidi. Na projekty místo na děti. Na budovy místo na učitele.
Tam se moje profesní zkušenost přirozeně spojila s rolí rodiče.
Proč vám na Praze 9 stále záleží?
Protože tady žiju. Tady vychovávám své děti. Tady potkávám rodiče, učitele, děti, kteří řeší stejné problémy, jaké jsem řešila já. Praha 9 je moje komunita. A když vidím, že rodiče musí dávat děti do škol v jiných městských částech nebo hledat drahé soukromé školy, protože nemáme dostatečnou kapacitu nebo kvalitu, nemůžu být lhostejná.
Záleží mi na tom, aby každé dítě z Prahy 9 mělo možnost chodit do dobré školy. A aby rodiče nemuseli bojovat s problémy, které jsem zažila já.
Co považujete za klíčové pro budoucnost školství na Praze 9?
- Kvalitní vedení škol
- Dostatek kapacit
- Podporu učitelů
- Spolupráci mezi školami
- Otevřenou komunikaci s rodiči
- Pravidelnou zpětnou vazbu
Školství se nedá řídit od stolu. Musí se řídit z terénu.
Co vás dnes nejvíc motivuje?
Děti. Jejich zvědavost, energie, otázky. A vědomí, že když se podaří změnit jednu školu, změní se život stovkám dětí.